rozeslala vsemi smery
svou nastvanost na pomery
velmi smutne je to cteni
sametove vubec neni
-------------------------------------

Několik vět 2009
Vydáno 02. 08. 2009
Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí
a o tuto změnu jsme aktivně usilovali.
Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních
úspěchů a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.

Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš
ochotně odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých
rukou.
Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako
někdejší tupost těch komunistických.
Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální,
krajské i centrální úrovni.
Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací
s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou
politickou stranou.
Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější
než v západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.
Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního
úředníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho "oficiální"
roční plat.
Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá
ministrova firma s momentálně neznámým vlastníkem - akciemi na
doručitele.
Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky
milionů na obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil
miliardovou dotaci.
Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí
v Praze 10x více než v Londýně nebo v Paříži.
Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že
obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou
v síti policie, tak jedině té švýcarské nikoli české.
V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál, za několik dní ho
překryje ten další.
Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí
evropské integrace, nestojí korupce za půl slova. I když je to dnes
méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem
nic.
Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je
překážkou lenost.
Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora.

Necháme se stříhat jak ovce.
Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj
názor.
Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními
seriály.
Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá
a s kým.
Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné
panují poměry a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.
Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale
miliardové causy jim unikají.
Svou lenost pak omlouváme filozofií, že "jsou stejně všichni stejní"
případně "tihle budou ještě horší".
Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou
cenu.
Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského
deficitu.
Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme.

Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich.
Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně
budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se
k nám budou chovat.
Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních
jistot pro jedny a strunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich
vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé.
Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální
úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou.

Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně
loajální "fanoušky", ochotné jim odpustit úplně cokoli.
Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš
hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než
zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého
kabát.
Kolikrát jsme už slyšeli, že "není koho volit", mnozí volit
nechtějí a nepůjdou.
Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zdůvodňovali
menším zlem.
Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten "vyhozený"?
Jakou cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?
Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší
a čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní
moc korumpuje absolutně.
Šance podzimu 2009 nespočívá v konkrétní straně či programu,
spočívá ve změně, v tom, že přemícháme již zdánlivě rozdané
karty a dáme průchod naší nespokojenosti alespoň ve volbách, když
už to neumíme na náměstích.
Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země i v budoucnosti,
ale pokud dnes jejich arogantní chování odměníme, odepřeme jim
tím důvod ke změně a k obrodě. Přejeme-li si změnu jejich vedení,
případně v nich chceme později najít místo pro vlastní pravé
či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich podzimní volební
neúspěch.
Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: "A proč
jste s tím tehdy něco neudělali?" Připravujme si dnes odpověď
pro naše děti.
Nemusíte to podepisovat.
Můžete to poslat dál. Jiřina Šiklová, Praha 1. Klimentská 17-
e-mail jirina.siklova@ecn.cz