Zhruba před týdnem jsme se skupinou asi deseti známých (a neznámých) navštívili Belize ve Střední Americe. Náplní výletu bylo hlavně potápění v okolí jednoho z nějvětších korálových útesů na světě, ale podařilo se nám navštívit i vnitrozemí, Mayské ruiny, část naší výpravy se plavila na nafoukaných duších z náklaďáků systémem zaplavených jeskyň a každý večer jsme společně skončili v některé z mnoha ostrovních restaurací, kde jsme si díky potápěním nastartovanému metabolismu a skvělé lokální kuchyni dopřávali předkrm-hlavní jídlo-zákusek, to vše zapíjené místním pivem Belikin a nebo rozličnými tropickými, vesměs rumovými nápoji (koneckonců, byli jsme na dovolené). Pro mě to byl můj první potápěčský výlet, nováčků nás bylo několik, ale měli jsme rovněž několik zkušených potápěčů, včetně dvou instruktorek, takže se o nás měl kdo postarat.

Do Belize jsme přijížděli na etapy, několik členů naší výpravy přiletělo o den dřív (a rovněž dříve odletělo), někteří přiletěli ráno, my jsme dorazili odpoledne a někteří dorazili až uprostřed týdne, ale zůstali o několik dnů déle než většina výpravy. Mezinárodní aerolinky létají do Belize City, místní doprava probíhá letadýlky společností Tropic Air nebo Maya Island Air. Vzduch v Belize City byl teplý a vlhký a vůní připomínal český podzim mého mládí - všudepřítomný kouř z divokých požárů a mýcení džungle voněl podobně jako brambořiště. Naším konečným cílem v Belize bylo městečko San Pedro na ostrově Ambregris Caye, zhruba 25 minut letu z Belize City na severovýchod (video z našeho přistání je zde [doporučuji si předem zeslabit zvuk, popř. si zvolit watch in high quality]). Krátce po začátku videa je pod obzorem v moři vidět bílá čára příboje - to je Barrier Reef.

Po příletu do San Pedra a krátké jízdě skutečným autem městečkem (hlavním dopravním prostředkem na Ambergris je golfový vozík) jsme se ubytovali, převlékli do slušivých tropických oblečků (just kidding) a odebrali se do vilky našich kolegů, kteří přiletěli pár hodin před námi a již v sobě měli několik rumových mixů. Neváhali jsme a následovali jsme je (místní třtinový rum, banánový a ananasový džůs a led). Moje civilizační bolístky, které jsem si s sebou na ostrov přivezl - mírná bolest v zádech a nedohojený natržený sval na pravé noze, během půlhodiny jako zázrakem zmizely a já jsem se pohodlně uvelebil v tropické pohodě. Ten večer jsme se ještě seznámili s několika členy naší skupiny, které jsme neznali a kteří přiletěli do Belize z jiných míst v USA a byli ubytováni ve stejném vilovém komplexu. S našimi známými se znali z přechozích potápěčských výletů.

Druhý den začalo samotné potápění. Belize Barrier Reef se táhne východně kolem celého ostrova a přilehlých oblastí Belize a většina potápěčských míst je na jeho vnější straně, tzn. v otevřeném moři. Dá se k nim dostat mezerami v útesu, kterými se ovšem většinou valí vlny do chráněných vod mezi útesem a pobřežím a tak několik z nás hned dostalo při plavbě lodí těmito úseky mořskou nemoc. V mém případě problémy trvaly skoro tři dny, i přesto, že jsem byl nadopován Dramaminem. Pod vodou problémy sice zmizely, ale začaly znovu, když se člověk při vynořování dostal do houpavé oblasti povrchových vln a samozřejmě i pak, na palubě ve vlnách se pohupující lodi. K pocitu nevolnosti rovněž značnou měrou přispívaly výfukové plyny dvoutaktových motorů, které při pomalém manévrování ke konci potápění nestačil odfouknout vítr. Celý útes je chráněnou oblastí a místa na potápění jsou trvale označena bójemi, zakotvenými nylonovými lany v betonových blocích na dně útesu. Loď tedy nespouští svou vlastní kotvu, která by mohla poškodit útes, ale je přivázaná k bóji a poté, co potápěči loď opustí, kapitán sleduje jejich bubliny a postupně vyzvedne jednotlivce, podle toho kde se vynoří. Jelikož jsem nováček a měl jsem celotělový wetsuit, dostal jsem 16 lb závaží (to je poměrně dost), posadil jsem se na okraj lodě, rukou si přidržel regulátor a masku a převrátil se naznak do Karibského moře.

Při svém prvním sestupu jsem se přidržoval lana bóje a okamžitě jsem si pořezal ruku od ostrých hran mušlí, které na něm rostly. Po opatrném sestupu do, pro mě neskutečné, hloubky asi 60 ft, jsem se začal rozhížet kolem. První živočich, kterého jsem zahlédl, byl poměrně velký žralok vouskatý, neškodná, ovšem velice žralokově vypadající ryba. Pak jsem se začal soustředit na dýchání, uvolnil jsem se a začal vnímat své okolí. Nemá smysl popisovat jednotlivé korály, nebo ryby. Pamatuji si zhruba, co jsem viděl, ale mým hlavním cílem bylo uvolněné dýchání, schopnost udržet se pod vodou v beztížném stavu, držet se poblíž skupiny ostatních potápěčů, sledovat ukazatele hloubky, tlaku vzduchu, apd. Krajina útesu byla neuvěřitelně poklidná, i když téměř bez barev, zeleno hnědá (barvy se daly rozeznat při bližším zkoumání a posvícení baterkou), korál byl místy přerušován písečným dnem, kde panoval mírný příboj a vějíře korálů se houpaly v jeho proudu. Z písku se zvedl rejnok, v dálce se objevila želva. Po zhruba 30 minutách mi v cylindru zbývalo asi 500 psi a byl čas jít na hladinu. Příjemná část potápění skončila a za chvíli jsem servíroval přes palubu lodi do moře svou snídani.

Moje schopnost cestovat v relativně malé lodi na otevřeném moři se časem zlepšila, ale prvních pár dnů jsem po návratu z potápění vždy několik hodin ležel buď vyčerpaně u bazénu a nebo uvnitř vily v klimatizovaném chládku. Potápěli jsme se zhruba třikrát denně, dvakrát ráno a jednou odpoledne. K večeru jsem už byl ale v pořádku a jelikož jsem celý den nic nejedl, měl jsem hlad. Naši známí pro nás každý večer reservovali stůl v jedné z ostrovních restaurací. K některým se dalo jít pěšky, k některým se bylo možno dostat pouze lodí (klidnými vodami vnitřního útesu), celkově bylo jídlo velmi dobré.

Typické jídlo v Belize je dušené kuře (nakrájené na kousky), rýže s fazolemi, která je někdy vylepšená přidáním kokosového mléka, saláty, polévky, ceviche. Ryby jsou ve vnitrozemí vzácné, stejně tak vepřové a hovězí. Do turistických restaurací se dováží maso z USA, ryby jsou místní. U moře jsou dodržována období, kdy jsou chráněny lastury (conch, vyslovováno konk) a humři. My jsme na ostrově pobývali zrovna v době, kdy byli chránění humři (ty jsme viděli několikrát pod vodou). Lastury byly v sezóně a dělali z nich výbornou polévku, ceviche a conch fritters, jakési lastuří minikarbenátky.

V restauracích samozřejmě nevařili kuře a la Belize, ale snažili se o poněkud rafinovanější variantu ostrovní kuchyně a musím přiznat, že se jim to mnohdy dařilo. Já jsem si zamiloval ceviche, čerstvá, v limetkové šťávě marinovaná rybí směs byla perfektním pokrmem po 'pracovním' dni na moři. Hlavní jidlo byla buď grilovaná ryba s lokálním kořením a nebo vepřové, či hovězí, ale upravené v mexicko-ostrovním stylu - s tamales, omáčkami s jemnou příměsí uzených chipotle paprik, apd. Samostatnou kapitolu by si zasloužily zákusky, které byly připraveny většinou s rumem, kokosem a příměsí nového koření a skořice. Velice dobré a jiné! K nabídce patřil většinou poměrně slušný výběr vín, místní pivo Belikin bylo OK, ale z nějakého důvodu nejvíc do prostředí sedly opět vyzkoušené tropické rumové mixy, které jsme ovšem nepili k jídlu. Pokud se někdy dostanete do Belize, všichni jsme se shodlli, že naše nejoblíbenější restaurace byla Wild Mango's. Na zákusky, západ slunce a krmení (video) mladých tarponů (rovněž zde) doporučuji Sunset Grill. Nejlepší polévku z lastur, 'jako od babičky', má restaurace Elvi's Kitchen (jídelní lístek).

Potápění pokračovalo, součástí programu bylo i snorklování s rejnoky a již zmíněnými žraloky vouskatými v relativně mělkých vodách vnitřního útesu, na jihu ostrova, v oblasti Hol Chan (viz mapa). Kdysi v minulosti na tomto místě čistili rybáři svůj úlovek a ryby si na zbytky a vnitřnosti zvykly. Na místě samotném je vždy několik lodí s turisty, neb se jedná o zážitek přístupný i těm, kdo se nepotápějí. Snorklování bylo OK, měl jsem jen trochu nejistý pocit, když pode mnou v těsné blízkosti proplouvali rejnoci (viz tragická smrt Steve Irwina), ale i když se jednalo o téměř turistickou atrakci, bylo zábavné zvířata pozorovat. Žraloci byli poměrně velcí, dali se krmit i z lodi a pojídali nabízené kousky ryb s charakteristickým srkáním. Náš divemaster mi vyprávěl, jak jednou pozoroval tento druh žraloka, který chytil mořskou želvu, držel ji za hlavu a doslova ji vyssál z krunýře, tak, že zbyla pouze jedna ze zadních noh.

V oblasti Hol Chan, což v mayském dialektu prý znamená úzký kanál, jsme zažili rovněž jednu z našich dvou episod, kdy jsme se potápěli v silných proudech. V případě Hol Chan byla loď zakotvena v klidnější vitřní části útesu, přímo naproti otevřenému místu, kterým se dalo proplout na otevřené moře. Tato místa jsou, podobně jako potápěčské lokality, označena bílými navigačními bójemi. Podle protokolu se u zakotvených lodí napřed potápí proti proudu, tak, aby byl návrat s omezenými reservami vzduchu snadnější a proud potápěče přinesl zpátky k lodi. Zde tomu bylo naopak. V perpetuálně rozbouřeném přechodu mezi vodami vnitřního útesu a otevřeným mořem se nedalo zakotvit, takže od lodi byl člověk unášen silným podmořským proudem do otevřeného moře a na zpáteční cestě byl nucen proti tomuto proudu bojovat. Všichni jsme se soustředili na betonový blok, v němž byla ukotvená bóje. To byl bod, z něhož nebylo návratu - pokud by se člověk nechal unést proudem dál, skončil by v otevřeném moři, specificky v rozbouřené části přechodu mezi klidnou a divokou vodou, kde by loď měla problém manévrovat a bylo by prý téměř nemožné potápěče na povrchu vyzvednout. Bylo nám řečeno, že několik lidí, které proud takto odplavil na moře, muselo doslova přelézat útes zpátky do klidných vod, což se prý neobešlo bez zranění.

U bóje jsme si ještě nechali udělat skupinovou fotografii, či video (časem budu mít k disposici materiály od jiných členů výpravy), ale to už jsme se drželi všemi silami železné tyče, na které bylo navázáno lano bóje. Boj proudem zpátky k lodi byl nepříjemný. Naštěstí se jednalo pouze o malou hloubku, počítač zaregistroval pouhých 26 ft, ale přesto někteří měli problémy a museli se doslova plazit po dně, aby je proud neodnesl do modrých hlubin za hranice útesu. Přesto, že potápění v proudu bylo poněkud zneklidňující, jednalo se o good dive a viděli jsme spoustu ryb, korálů, barakudy, želvy, veliké murény a proplouvali jsme podmořským tunelem.

Druhý den jsme se jeli potápět na vzdálenější atol jménem Turneffe (Islands), do místa známého jako Elbow - loket. Na mapě je to místo, které se překrývá s druhým 'R' ve slově Barrier ve vertikálním modrém nápisu Belize Barrier Reef. Atol byl ze San Pedra něco málo přes 2 hodiny jízdy lodí - většinou v klidnějších vodách vnitřního útesu, s malým traversem otevřeným mořem v závěru cesty. Na tento výlet jsme si najali Amigos Del Mar, jeden z mnoha místních dive shops, neb měli větší, pohodlnější loď, než náš soukromý divemaster a znali lépe lokality v nichž jsme se měli potápět. Elbow je tzv. drift dive, potápěči se nechají unášet proudem podél stěny útesu na okraji modré hlubiny, která se v těch mistech poměrně rychle propadá asi do 3000 ft. Cestou jsme potkali loď, která právě ukončila potápění ve stejném místě a její kapitán nás informoval, že proud je dnes neobyčejně silný. V té chvíli tomu nikdo z nás nevěnoval přílišnou pozornost...

Dorazili jsme na místo a bylo nám řečeno, že musíme naskákat do vody a potopit se pronto asi do 80 ft, jinak nás proud oddělí od ostatních potápěčů a budeme muset přerušit dive. Byla ve mě malá dušička, většinou jsem si dával, jako nováček, načas, ale kupodivu se mi podařilo sestoupit poměrně rychle. Dole jsme se sotva spočítali a už nás začal unášet proud. Nechali jsme se unášet kolem stěny korálů, kolem plavala hejna ryb, ale mou hlavní starostí bylo udržet se v proudu se skupinou. Nebyl jsem sám. Proud byl skutečně neobyčejně silný a když divemaster, kterého jsme měli sledovat, ke konci podmořského výletu náhle odbočil, bylo nemožné se k němu proti proudu vrátit. Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl jsem několik dalších členů naší skupiny, jak se usilovně, s vyvalenýma očima, snaží bojovat s proudem, ale vypadalo to, že stojí na místě. Bylo to komické, ale jelikož jsme byli ve větší hloubce a svou snahou udržet se v proudu jsme spotřebovávali vzácný vzduch, byli jsme brzy u konce svých (vzduchových) reserv a já jsem se rozhodl se vynořit. Potápění v proudech bylo přece jen trochu nad mé síly, byl jsem schopen dive absolvovat, ale ze svého okolí jsem nic neměl, nebyla to, jak se říká, fun. Později jsem si někde přečetl, že Elbow je místo pro pokročilé (což nám ovšem nikdo předem neřekl). Konec dobrý, všechno dobré. Zbytek dne proběhl bez problémů. Zastavili jsme se na opuštěném soukromém ostrově, kde jsme pojedli výtečných banánů a další dvě potápěčské lokality byly bez proudů, takže jsem se konečně mohl soustředit víc na své okolí, posvítit do očí baterkou několika humrům a celkově být pod vodou v pohodě.

Ke konci týdne se zhoršilo počasí. Zkušenější potápěči z naší skupiny se šli potápět k 60 let starému vraku nákladní lodi, jehož přesné místo náš divemaster (který vrak náhodou objevil při průzkumu dna sonarem) tajil. Zbytek výpravy si s nimi poté dal schůzku na ostrově Caye Caulker, kde jsme společně poobědvali.

Následující den ráno se z útesu ozývalo zlověstné hučení a dive shops na ostrově díky bouřlivému moři přerušily svou činnost. Část skupiny se proto vydala na výlet ponornou řekou jeskynním systémem na západ od Belize City, my jsme se rozhodli navštívit Mayské ruiny v Lamanai na serverovýchodě země. Na základě mých špatných zkušeností s cestováním lodí po otveřeném moři jsme se rozhodli letět část cesty letadlem (zbytek skupiny jel lodí). Vyletěli jsme asi v 8 hodin ráno a zhruba za půlhodinu jsme již přistávali na 'letišti' v Tower Hill (viz zde), poblíž města Orange Walk (na západ od San Pedro, viz mapa). Všimněte si, že se jedná o naprostou rovinu - zemědělskou půdu (cukrová třtina) střídá džungle, po nějakém kopci ani památky. Nejvyšší bod na sever od Belize City je prý vrchol mayské pyramidy v Lamanai.

Na 'letišti' nás čekal náš mayský průvodce Nathaniel, který nás starou Toyotou odvezl kolem továrny na zpracování cukrové třtiny k přístavišti na řece (New River), kde začala samotná cesta ke zříceninám v Lamanai.

Plavba po řece trvala asi hodinu a Nathaniel cestou zastavoval a ukazoval nám místní ptactvo, orchideje, motýly, netopýry, opice, apd. Lamanai znamená potopený krokodýl a skutečně jsme cestou pár krokodýlů viděli. Na řece žijí němečtí Mennonité. Ve svých tradičních oděvech vypadali v tropickém prostředí jako kompars z filmu Láska za časů cholery. Na závěr plavby se řeka rozšířila do velké laguny, na jejímž západním břehu z džungle vyčníval vrcholek pyramidy - Lamanai.

Ruiny byly zajímavé, ale ve vnitrozemí bylo mnohem větší horko, než u moře a docela jsme uvítali, když jsme ujížděli s větrem ve tváři zpátky po řece (video), kde bylo přece jen chladněji. Při návratu autem k polnímu letišti letadýlko právě přistávalo. Do San Pedra jsme přiletěli asi o půl třetí odpoledne. Pak už jen poslední skupinová večeře, pár drinků kolem bazénu, balit a druhý den ráno domů. Už v letadle padly první návrhy, kam se vydat příště. Zatím jsme se shodli pouze na jedné věci - musí to být brzy!

Fotogalerie
Mapa