Vrba.NET

V jedné z nenápadných ulic na severovýchodním okraji Kjóta se nachází výjimečné místo, které potěší každého, kdo má zálibu v čínské a japonské estetice a poesii osamění. Je to bývalá 'horská usedlost', poustevna Šisendó, kterou si pro sebe na sklonku života vybudoval básník a kaligraf Išikava Džozan (1583-1672).

Šisendó znamená příbytek nesmrtelných básníků, čínských literárních vzorů Išikavy Džozana, jejichž portréty básník vyzdobil svou studovnu. Samotný Džozan se stal básníkem až relativně pozdě, pocházel z tradiční samurajské rodiny, v době, kdy se na bojištích rozhodovalo o budoucnosti Japonska - v předvečer jeho sjednocení klanem Tokugavů. Jak Džozanův dědeček, tak otec zahynuli v bitvách na straně Tokugavů a mladý Džozan sloužil Tokugavům jako samuraj-kopidník ve slavné bitvě u Sekigahary (1600) a při obléhání hradu v Osace (1615), jehož dobytí znamenalo konečnou porážku Hidejošiho klanu, sjednocení Japonska a začátek dlouhého období isolace a míru. Džozanova vojenská kariéra vypadala zpočátku slibně, byl vyznamenán a bylo mu nabídnuto místo osobního pobočníka jednoho z Tokugavových synů, nesmírná pocta, kterou ale Džozan odmítl a po neshodách při dobývání Osackého hradu byl propuštěn ze šogúnových služeb.

Džozan okamžitě vstoupil do budhistického kláštera Mjošindži v Kjótu, kde studoval především klasickou čínskou antologii poesie Wen-hsüan. Studium čínské poesie a kultury, spolu s tehdejším oficiálním přijetím konfuciánských ideálů vojenskou vládou Tokugavů a vlivem čínských emigrantů, kterým po pádu dynastie Ming (1368-1644) Japonsko poskytlo útočiště, jej postupně vedlo k seznámení s prominentním japonským konfuciánem Hajaši Razanem a konfuciánským filosofem Fudživarou no Seikou, kteří v Džozanovi poprvé vzbudili zájem o ideál čínského literáta, vzdělaného učence, žijícího v osamění a praktikujícího umění poesie, kaligrafie a hry na čínskou citeru. V tomto období začíná Džozan rovněž psát vlastní básně.

Po onemocnění své matky Džozan vstupuje opět jako samuraj do služeb klanu Asano v oblasti Hirošimy, aby se mohl, v duchu ideálu konfuciánské synovské úcty, o nemocnou matku starat. Tato služba trvá dvanáct let. Po smrti matky (1635) se Džozan vrací do Kjóta a začíná stavět Šisendó (1641), na venkovském pozemku, který dostal za své samurajské služby. Je mu již přes padesát, na svou dobu stařec.

Džozan se nyní plně věnuje své poesii a kaligrafii. Píše básně převážně čínskou formou a v čínštině a rovněž jeho kaligrafie vychází z formálního kaligrafického stylu čínské úřednické formy, v čemž se liší od většiny japonských básníků a kaligrafů své doby. V Šisendó, postaveném v rustikálním shoin stylu s neobvyklými čínskými prvky, včetně, na svou dobu zcela excentrické jednoposchoďové přístavby s kruhovými okny, kterou Džozan nazývá Měsíční vyhlídkou (Šógetsuró - Věž pro hvízdání na Měsíc), se básník schází se svými sinofilními přáteli, popíjejí listový čaj v čínském stylu, diskutují o konfuciánské filosofii a svých literárních vzorech. Džozan v té době také hodně cestuje do okolí Kjóta a Šisendó mu slouží hlavně jako útočiště, kam se vrací nabrat nové tvůrčí síly. Již za svého života má pověst jednoho z nejlepších znalců čínské poesie v Japonsku a skvělého kaligrafa.

Postupem času a po smrti svých přátel se Džozan stahuje víc a víc do soukromí, omezuje cestování a přestává přijímat návštěvy. V samotě Šisendó se věnuje tichým zálibám literáta až do své smrti ve věku 89 let.

Nápis na mém hrobě
Starci je osmdesát - roky mu ubíhají!
Chystá si rakev, dutý džbán.
Stojím sám obklopen vesmírem bez hranic;
mé tělo bude hnít pod kupkou hlíny.

Išikava Džozan je považován za jednoho z předchůdců básnické nálady kontemplativní nostalgie, furju, kterou později adoptoval a rozvinul známý tvůrce haiku Matsuo Bašó. Je také někdy zmiňován jako jeden z otců málo známé japonské čajové ceremonie senčadó, která vychází z čínské tradice pití spařeného listového čaje. Je to ale především člověk, který ztělesňuje spíše současný, moderní ideál cílevědomé seberealizace a schopnost kontrolovat svůj vlastní osud, než někdo, kdo podléhal svazujícím tradicím středověkého Japonska. V obou směrech se Džozan vymyká typickým postavám své doby, ale na rozdíl od takového intelektuálního srovnání, které lze informovaně učinit pouze na základě hlubšího studia kulturních tradic Tokugavského Japonska, návštěva Šisendó a jeho genius loci umožňuje vnímavému pozorovateli být i dnes očarován tichou poesií a náladou Džozanovy poustevny přímo na místě a na celý život. Pokud budete v Kjótu, nenechte si tento zážitek ujít.