Víra a její tajemství zajímá snad každého z nás. Jaké důvody mají lidé 21. století věřit příběhům a podobenstvím, které jsou zaznamenány ve Svatých textech Bible? Pro mnohé z vás je jistě víra tajemstvím. Jako vyznávající křesťan se pokusím, vážení čtenáři, učinit exkursi ve světě víry. Samozřejmě se neobejdeme bez přihlédnutí k hebrejštině, původnímu jazyku biblických textů. V hebrejštině je víra – אמוּנה [emuna] velice blízké slovo k jinému hebrejskému slovu pravda – אמת [emet].

Což je důležité zjištění, poněvadž obě slova jsou vzdělána od stejného slovního kořene – אמן [amana]. Od tohoto hebrejského slovního kořene je odvozeno například i ono vám jistě známé amen. Právě vztah mezi vírou a pravdou, blízký vztah mezi vírou a pravdou je díky hebrejštině nepřehlédnutelný. Podle Claude Tresmontanta (1) slovo „věřit“ ztratilo, svůj původní smysl. Ve 21. století už pro nás věřit neznamená poznání ani jistotu. Věřit už neznamená být si jistý někým, nebo něčím; věřit neznamená vědět.

Slovo věřit, či víra je díky různým vlivům, ať už jde o Viléma Ockmana, Martina Luthera, Pascala, Descarta, Kanta, Kierkegaarda, Karla Bartha mdlé přitakání, které už neznamená jistotu. Dnes se běžně říká: „Věřím, že přijde. Věřím, že se uzdraví. Věřím, že mi splatí dluh. Věřím, že udělá zkoušku.“ Což znamená ale, že si tím nejsem zcela jist. Víra v referenčním systému, v sémantickém smyslu uvažování, myšlení člověka 21. století je oddělena od rozumu a nijak nesouvisí s racionálním uvažováním. Ba často je víra dokonce stavěna do protikladu vůči rozumu. (2)

Proto vám vážení čtenáři navrhuji pro konkrétní pochopení, kudy se ubírá tato úvaha, „obměnit“ dočasně v Bibli slovo víra a věřit jiným slovním spojením – „mít jistotu pravdy“. Například jeden z nejznámějších biblických textů – „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ by pak měl tuto podobu – „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo má jistotu pravdy o něm (o Ježíši), nezahynul, ale měl život věčný.“ (3)

Rozdíl mezi biblickým pojetím víry a vírou tak, jak se prezentuje, jak se chápe dnes, je propastný. Zatímco biblická víra je spjatá se svým objektem, ve který věříme, tak je současné pojetí víry, věřit zcela odlišné. Můžete věřit například tomu, že existují mimozemšťané a tito mají fialová tykadélka. Věříte tomu, aniž jste si to nějakým způsobem ověřili a aniž má taková víra jakýkoliv vliv na váš život.

Ona souvztažnost víry – אמוּנה [emuna], se slovem pravda – אמת [emet] mně totiž signalizuje, radí, že má víra je úzce spjata s tím v koho věřím a také s tím v co věřím. Lidé se nás vyznávajících křesťanů ptají, jak to víme, že Bůh existuje, Bůh je. To bych si dovolil dostatečně vysvětlit. Pokud jsme uvěřili Pánu Bohu, nebo lépe uvěřili jsme v Boha, potom se Bůh k naší víře přiznává. Naše víra má praktickou podobu, která se projevila modlitbou. K tomuto skutku – k naší modlitbě se přizná a potvrdí ji sám Pán Bůh.

Ve svém minulém článku jsem měl odvahu napsat – „Proč křesťané věří tolika, pro mnohé, prapodivným naukám, naukám jako je existence nebe, Posledního soudu, hříchu, spásy atd.? Protože se jejich víra odvíjí od jejich osobní zkušenosti, od jejich duchovního setkání s živým Pánem Ježíšem.“ (4) Copak se nám zjevil Ježíš? Nikoliv, ale pouze se Pán Ježíš přiznal k našemu kroku víry.

Zatímco od nás Božích služebníků se očekává krok víry, který se kupříkladu projeví modlitbou. Boží odpověď, Boží milost je, že se k takovému kroku víry Bůh přizná a potvrdí ho. Prakticky to znamená, že když Pánu Bohu, Pánu Ježíši vydáme svůj život, když se modlíme za odpuštění našich vin a hříchů, tak se Bůh k takové modlitbě přizná a potvrdí ji tím způsobem, že nám jednak naše viny a hříchy odpustí, ale navíc se nám dá poznat. Zcela konkrétně a nezpochybnitelně Bůh dá poznat každému svému služebníku, že On existuje, že On – Pán Bůh jest. (5)

Na nás křesťanech je, abychom učinili kroky víry – to je naše část, ta Boží část je zase potvrdit a přiznat se k našim krokům víry. V každém případě apoštol Pavel píše – „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ (6) Tady tato Pavlova výtka, toto Pavlovo konstatování vystihuje zcela jasně logiku víry, biblické víry. Pokud vyznávám, že jsem věřící křesťan a modlím se k Bohu, potom věřím, vím o Jeho existenci, existenci Boha. Nakonec by bylo podivné, pokud bych se modlil k Bohu, ale nevěřil v Něj. (7)


1. Claude Tresmontant (1927-1997) byl francouzský filosof, helénista a teolog, který vyučoval středověkou filosofii a filosofii vědy na Sorbonně. Byl členem akademie morálních a politických věd.

2. Tresmontant, Claude. Hebrejský Kristus. Knižná dielňa Timotej: 1999

3. Bible, evangelium podle Jana 3:16

4. Velikonoční poselství o Ježíši Kristu

5. Dokládá to i jeden biblický text: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Bible, list Římanům 8:16) Bůh sám učiní a dosvědčí nám, že jsme Boží děti a On je Bůh. Což znamená, že prostě a jednoduše víme o Boží existenci.

6. Bible, list Židům 11:6

7. Zásadní biblický text je: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.“ (Bible, list Židům 11:1-2)