Připsáno Tomášovi, mému velkému učiteli

Otázka sama předestírá bezradnost, když se význam a pravda situuje do výroku. Protože předpokládá nezpochybnitelnost výroku o právu na svobodu projevu. (A pomíjí postoj jedinečného subjektu.)

To je vše jen důsledek renaissančního humanismu (který ovšem má své kořeny už v samotném antickém Řecku).

Subjektivně (účelově) pojaté názory se dovolávají objektivně chápaného práva na svobodu názoru. A všechny ty malé mozečky, pro které je cesta vlastního rozumu příliš trnitá a v důsledku nepředstavitelná, mají pocit vlastní seberealizace, když si v tom přicmrdnou.

Ďábel prostě není věc názoru. Je to natolik obludné, že to může člověka ztrávit stejně, jako ty předešlé, může ho to navždy znehybnět. Může v tom vidět stenou nekonečnost jako ve vztahu ke Kristu.

A nebo si to taky může začít relativizovat, aby přežil.

To přežití je pak úměrné charakteru. (Ne, ale že by to ten charakter vyčerpávalo. Na světě je spousta jinejch svinstev.)

Není to věc názoru, je to historický fakt. A je to taky existenciála. Stejnej historickej fakt, jako hejkalové a čarodějnice. Každej, kdo tyto fakty zpochybňuje, by si měl uvědomit, že zadělává na nový holocaust. Jenže vykládejte to malým mozečkům, že za svý tlachy nesou zodpovědnost.

Malým mozečkům to musíte dát befelem a ještě jim pohrozit. Protože oni jinak budou tlachat a tlachat, a až je povezou na hranice, tak budou zase tlachat, že za to může někdo nahoře.

Platforma pro atheismus je v nás, v naší lenosti vidět věci doopravdy. Na takovejch procesech se ten problém zviditelní a medializuje. Bez těch procesů by bublal svejma řekama tak jako tak.
-

Berte mne jako takovýho hulváta