Dostali jsme s manželkou nabídku od deníku Dnevnik a od měsíčníku Vzajemnost, že se můžeme výhodně zúčastnit rekreace v chorvatském hotelu v Opatiji. Tak jsme si řekli pojedeme tam. Těch 302.24 € na to věnujeme, vždyť jsme na to vše měli slevu. A konečně v každém případě nám ten pobyt prospěje. Je to cena pro oba.
Původně jsme měli bydlet v hotelu v městečku Lovran, jenomže jsme nebyli dost rychlí a tak se na nás tam už nedostalo místo. Proto jsme bydleli v Grand hotelu Palace, který je jakýmsi dvojčetem hotelu Bellevue. Přidali jsme si po 5 € k ceně s tím, že budeme mít výhled na moře. Nebyl tak úplně, byl asi z půli a částečně jsme se dívali na Rijeku. Rijeka je významné město u moře i s „brodogradnjom“ = stavbou lodí a velkým mořským přístavem. Má vysoké školy na různé obory a u lidí u moře se mi zamlouvá, že se nenechali svést po smrti Tita a vzniku nového režimu k tomu, aby na vše co bylo zanevřeli a všechny ulice přejmenovali. To se stalo všude jinde, ne však tam. Tak v Opatiji se hlavní ulice stále jmenuje Ulica maršala Tita a tak je to i jinde v Istrii.Tam mají svoji ulici Bojovníci proti Fašismu a podobné ulice tam jsou. Myslím, že na historii se nemá zapomínat.
Podívejme se trochu na historii turismu v Chorvatsku. Tak tato podle mých vědomostí a podle toho co jsem z Google přečetl, začala právě nejdříve zásluhou Opatije a jistého patricije a obchodníka z Rijeky Higin(a) Scarpa, který v r. 1844 staví vilu Angiolinu v Opatiji, kterou pojmenoval po své již zemřelé manželce. Kromě mnoho přátel rodiny Scarpa ve vile hostí mnohé významné lidi. V roce 1850 tam bydlel chorvatský ban Josip Jelačić a během celé koupací sezóny v roce 1860 tam byla manželka císaře Ferdinanda I a císařovna matka Marie Anna. Opatije, polohou chráněná od chladných větrů, s bujnou vegetací, se svým příznivým klimatem přitahuje rakouské Družstvo Jižních železnic, které kupuje od hraběte Chorinkého 1882 r. vilu Angiolinu a v r. 1884 pouze za 10 měsíců výstavby otevírá první hotel na východním pobřeží Jadranu. To je začátek velice živé stavební aktivity.
Když jsem přijeli do hotelu tak jsme dostali klič se svým pokojem a odnesli jsme si tam věci. Tam jsme se převlékli a vzali na sebe plavky a plášť a šli jsme do bazénu, abychom ho vyzkoušeli a taky využili čas do večeře. V bazénu byla příliš horka voda a tak jsme jim to řekli. Oni při našem příjezdu právě uvedli hotel do činnosti a tak to s tou vodou přehnali. Pak ji stále měřili a snižovali teplotu, až se nám zdála chladná, ale nebyla. Byla asi 28°C. A to v létě v moři nikdy není. Potom kolem 18 h jsme šli na večeři. To jsme dostali co nám připravili, ačkoli tam bylo i jídlo před tím hlavním a to si mohl každý vzít kolik chtěl.
Druhý den jsme měli aerobiku ve vodě, čili v bazénu a to vedl jeden mladší pán, který se jmenoval Vanja (čti Váňa). Celkem s nim byla legrace a to cvičení bylo užitečné. Vanja nás v jednom dnu vedl na procházku po Opatiji a o některých významných věcech nám vyprávěl. Tak tam je taky park ve kterém je 150 druhů bylin, on říkal biljke, ale šlo hlavně o stromy. Ten kdosi kdysi přivezl z různých částí světa a v Opatiji je nechal nasázet. Tak blízko toho parku a taky kostela Sv. Jakova, je už jakoby v moři socha dívky s „galebem“ = rackem v ruce. O ní jsou prý dvě legendy, které nám Vanja (mimochodem téměř můj krajan, je ze Slavonije a to je blízko města mého narození) vypravoval. Jedna praví, že prý dívka spadla do moře a sežral ji žralok. Druhá říká, že se zamilovala do námořníka a chodila ho na ono místo na onen kámen čekat. Jenomže námořník se nevracel a ani se nehlásil. Dívka postupně pochopila, že na ní zřejmě zapomněl a našel si jinou a tak tam láskou a žalem zkameněla. Ta se Vanjovi líbila lépe.
Večer jsme tam vždy měli nějaké zábavy, hráli nám tam muzikanti a tančili tanečnice. Takže tam bylo veselo. Když hrála pouze hudba, tak mohl tančit ten kdo měl chuť. A to jsme tam měli hudbu slovinskou a taky v jídelně, kde jsme večeřeli chorvatskou. V pokojích, kde jsme bydleli byly televisní aparáty a upřímně řečeno, neměli jsme na ně čas. Bylo tam dost italských stanicí a HTR 1 a HTR 2, takže tyto dvě jsme měli k disposici.
Příroda v Opatiji je značně před tím, co jsme opustili v Lublani. Ovšem v Lublani před odjezdem jsem si prohlížel keře živého plotu a ty již měly malá poupata, bylo vidět, že se začíná probouzet. Jinak nic nebylo znát. V Opatiji první dva dny pršelo a tak jsme se drželi „doma“ v hotelu a koupali se a četli noviny, které jsme cestou dostali od Dnevniku a Vzajemnosti. Potom až vyšlo slunce jsme šli na procházku po městečku po Ul. m. Tita a pak po pobřeží k oné soše o niž jsem se zmínil. Tam blízko sochy jsme objevili zahradu květin. Tyto podle mého odhadu, musely být vypěstovány někde ve skleníku a potom, když už bylo vhodné počasí, tak tam byly přesázené. Uprostřed byly palmy a kolem do vhodných zaokrouhlených záhonů byly nasázené ty květiny. Ony ty záhony nebyly vůbec do čtverce, poněvadž byly tak omezeny cestičkami. Jinak v Opatiji mnoho stromů kvetlo, bylo vidět, jak je tam příroda značně před tou lublaňskou.
Domu jsme vyjeli v neděli ve 12:30 h z Opatije a já jsem si dal za úkol sledovat rozkvetlé stromky. Ovšem věděl jsem, že pouze některé stromky kvetou a pak některé kvetou brzy z jara a některé později. Zajímaly mě ty první, které kvetou velice brzy. Vzdalováním od Opatije takových stromků ubývalo a pak se mi zdálo, že v centru Istrie už vůbec žádné nejsou. Ale potom jsem zase nějaký stromek uviděl. Ony totiž v jehličnatém lese se stěží mohly vyskytnout. Pak jsme se dostali ke Kopru a tento je opět na moři a tam bylo těch stromků dost. Jenomže to ani moc nebylo blízkosti moře, ale strukturou stromků. A jeli jsme po vedlejší cestě až do Postojni. Tam je hospoda a tam jsme se zastavili na případnou potřebu a na kávu a tam jsme přestoupili na autostrádu. Po celé cestě až do Lublaně byly rozkvetlé stromky, což před pěti dny po nich nebylo ani dechu ani slechu. Takto dokáže příznivé počasí pohnout vývojem v přírodě.
To by bylo asi vše, do Lublaně jsme přijeli opět asi za 2.5 h a domů jsme jeli autobusem, který tam na konečné stanici stál prázdný, jakoby na nás čekal.
Zde přidám obrázek oné dívky s rackem a zda se přenese až na konec to nevím.
