Kultura kuchyně odráží obecnou úroveň kultury. Je u nás zanedbaná?
Zde se prosadilo nekatolické vaření, plné strachu a obav. Bojí se skořice, bojí se tymiánu, bojí se rozmarýnu. Strach z intenzivních prožitků, které se promítly i do kuchyně. Existuje mužské a ženské vaření. U nás se prosadilo spíše ženské. Ženy vaří dobře. Moje maminka měla klášterní školu, vařit ji učily sestřičky, které měly jednu sestřičku pouze na omáčky. Mužské vaření je vaření odvahy, experimentu a jisté bezstarostnosti. Jasného vkročení i na neznámou půdu. A téměř vždycky se povede. Ženy jsou vedeny obavou, aby jídlo bylo pro všechny. Ženy vaří pomalu a důkladně.

O čem se málo mluví v církvi?
Málo se mluví o svěcené vodě a kadidle. O kráse. Mám na mysli estetiku věcí. Nemluví se o ornátech, které se často ničí a pomíjí se krása. Nemluví se o poezii červotočů ve starých zpovědnicích. Dokonce jsou lidé, kteří se stydí za baroko, berouce je jakožto zátěž z minula, která již nikomu nic neříká. Lidé prý chtějí jasné, srozumitelné věci. My víme, že lidé bytostně chtějí ony tajemné, nesrozumitelné, skryté, podivné věci. Ony reprezentují zjevení božského na této zemi, které je krásné. Nemluví se o tom, že krásné věci jsou božské. Nečetl jsem ještě žádný pastýřský list našich biskupů, který by začínal slovy: krása je božského původu. Hledat a nalézat božské v kráse světa je navýsost katolické.

Celý článek zde.