Tento článek napsal MK (Taras)

Úvod – proč a jak

Před časem mi Astr dal vynikající tip na jednu americkou rádiovou stanici ze západního pobřeží, hrající muziku mého srdce, swing. A protože jsme nevěděl, jak se mu odvděčit, slíbil jsem, že speciálně pro něj napíšu průvodce českou politickou scénou. On totiž neustále vykřikoval, že tomu tady u nás nerozumí, což sice je z větší části póza, kecá, aby se jevil zajímavý, asi tak stejně, jako když pan Havel inzeroval, že toho prezidenta dělat vlastně ani nechce, že je to jenom z donucení a na čas – a pak ho málem museli v úřadu zastřelit, jak se ho držel a nechtěl pustit.

Na Helmutovi jsem ale stačil vyvěsit jenom první díl, pak mě přemohly chmury a blog jsem zavřel. Sliby se ale mají plnit, pravidlo, které v politice neplatí absolutně. Proto tady vyvěsíme zbytek, včetně toho prvního dílu, pro osvěžení paměti nebo pokud jste Helmuta nečetli, což ovšem byla vaše chyba.


Průvodce politickým podsvětím
prosloveno
převážně pro protinožce
(aby Astr netápal)
díl první – o ovzduší

Než začneme s pokusem o nějaký rozumný výklad věcí zdejších, vyslovím několik závažných tvrzení, která je nutné mít po celou dobu na paměti. (A nemysli si, milý Astře, že něco pochopíš, rozumem, za pomoci logiky. Místnímu politickému dění nerozumí ani domorodci, kteří ho sledují dnes a denně; zvenčí je to pak prakticky nemožné. Má to ovšem pro tebe jednu velkou výhodu: nemusíš měnit orientaci v prostoru, neboť v prostředí, kde je mnoho věcí, pokud ne většina, postaveno na hlavu, se budeš orientovat bez nesnází, jako bys byl doma.)

Za prvé – ve tvé bývalé vlasti nemůžeš očekávat vcelku přehledný, ustálený a pravidla respektující politický a hospodářský systém, na který jsi zvyklý z tvé nové domoviny a ze světa. V Česku je možné všechno – a zároveň skoro nic.

Za druhé – po komunistickém bezpráví (za normalizace už převážně politického charakteru) byla nastolena parodie na kapitalismus, tedy systém nikoliv na úrovni západního standardu, ale jakási podivná kombinace poměrů v gubernii na Čukotském poloostrově a Divokého Západu. Marinováno pak českou leností, vychcaností, bezpáteřností, sklonem k šikanování slabších a absencí morálních zásad. Výsledkem je bezpráví sociální, hospodářské i politické, kdy státní orgány svou činnost většinou jenom markýrují a nejsou schopny zajistit vymahatelnost práva, zákonů, bezpečnost občanů, a to na všech úrovních, od miliardových zlodějen až po ty vyloupené králíkárny. A to vše bylo předznamenáno šílenou nespravedlností na startu, když byla nad hlavami bezmocného lidu (Peroutka) rozkradena podstatná část národního jmění, na jehož tvorbě se ale za bolševika podíleli všichni, pěkně po socialisticku.

Za třetí – režim kroutí už osmnáctý rok, a životní úroveň se v průměru vrátila na tu komunistickou z roku 1989 prakticky teprve včera, což při mohutně rozevřených nůžkách v příjmu mezi jednotlivými sociálními skupinami znamená, že většina se má pořád hůře, než za bolševika. V tomto světle je nutné rozumět resentimentům, tomu zahraničníma očima zdánlivě nepochopitelnému stýskání části Čechů po komunistickém režimu. Nechtějí zpátky okresní tajemníky a výjezdní doložky, chtěli by žít slušně, nikoliv v materiální nouzi, bez obav z příštího měsíce, nelíbí se jim nerovnoprávné postavení otroka, hračky v rukou „nových Čechů“, a postavení socky, odkázané na milodary.

Za čtvrté – velmi ostře až vyhroceně se liší nálada lidí na venkově a ve velkých městech, zejména v Praze. Zatímco Praha profituje z přítomnosti centrálních státních orgánů a zastoupení zahraničních i tuzemských společností, což se projevuje v bezvýznamné nezaměstnanosti a platech vysoce nad průměr státu, na venkově se zhroutila jak infrastruktura (obchody, školy, zdravotní péče, veřejná doprava), tak nabídka pracovních příležitostí, díky násilné demontáži JZD a Státních statků. Takže je zcela běžná nezaměstnanost nad dvacet procent a nálada v místní hospodě, kterou by kazatel neoliberálních hesel nepřežil déle než pět minut.

Za páté – takzvaných horních deset tisíc v Česku nemá charakter, kulturní a civilizační úroveň těch západních. Rekrutují se jednak z třicetiletých asociálních a zcela zkažených deprivantů, jednak z komunistické věrchušky a jejích potomků (opět bez iluze o charakterových vlastnostech těchto lidí), také z podsvětí normalizačních hajzlíků (pinglové, pumpaři, veksláci, zelináři a řezníci), tedy z lidí, kteří měli základní kapitál a také informace k „podnikání“ po česku, k privatizaci za babku, v souladu s jejich morálním vybavením za nikdy nesplacené úvěry, mohli si jít sednout na dražby a investovat své špinavé peníze. Takže těch, kteří své bohatství získali legálně, v restituci či poctivým a daňově čistým způsobem je bohužel menšina. Což předznamenává jednak chování této vrstvy, jednak postoj ostatních vůči nim.

Za šesté – Češi mají v národním smyslu opravdu zlomenou páteř, jak naznačuji neustále. Když se před časem v průzkumu ptali mladých mužů, zda by byli ochotni položit život za vlast, nesetkali se s porozuměním. Chronologicky: tři sta let poroby se zásadním ohrožení národní existence se muselo nějak podepsat. Potom byly desetitisíce nejlepších mužů a žen vyvražděny Němci za okupace, tisíce skončily život v komunistických lágrech Jáchymova a v Domečku a na Mírově či Leopoldově, statisíce emigrovaly. Nejlepší lidé. Drtivá většina pozůstalých má geneticky zakódováno přežít za každou cenu, i za cenu ponížení, ztráty cti a charakteru. Takový národ si nechá líbit opravdu všechno, skloní se před násilím a nevzepře se nepravostem, ani těm vnitřním, proti kterým by mohl.

Těchto šest kamenů je zazděno do základů polistopadové společnosti. A poznamenávají veškeré dění, jehož jsme svědky. Ve vzduchu je cítit napětí, nespokojenost, něco podobného tomu, co popsal Ivan Sviták v roce 1968 slovy: „A kolosální nasranost tyčila se jako věž nad budovou místní radnice.“ Abych ale podal vyvážený, politicky korektní náhled, tak pan prezident naproti tomu soudí, že ovduší je dobré až vynikající, ledovce že přibývají a ekoteroristy zkrejhneme radarem. Prej se z něj zvencnou.