Já vím. Mnozí zase řeknou, že je to další nesmyslné škatulkování. Ale já mám na paměti, že i když vydělím skupinu červenou a skupinu modrou, většina lidí, resp. všichni jsou tak nebo onak fialoví, s větším nebo menším zastoupením té či oné barvy. Chci ale pojednat o jednom aspektu lidského usilování, o jednom „vektoru“ naší duše, a k tomu jsem si vzal ku pomoci dělení lidí na Ty, kteří zavádějí letní čas a Ty, kteří obnovují staré vinice.

Onehdá jsem si uvědomil, že se v jedné věci zcela shoduji s Vladimírem Stworou (trollové, pište si!): příšerně mi už po léta leze krkem tzv. „letní čas“. Článek si už bohužel nemohu přečíst, protože p. Stworovi neplatím a bohužel jsem si ho nezálohoval.. Jen si pamatuju, že to bylo dáváno do souvislosti se sionisty. Na to nemohu nic říct, neboť o tom nic nevím. Stačí mi ale, abych se dočetl, že ho zaváděli generálové za 1. světové války a pak Hitler, abych nabyl pocitu, že to „není s dobrým“.

Nejen, že mi dvakrát do roka trvá 1-2 týdny než si přeladím biorythmus, což mi těžko přidává na zdraví a života letech. Při weekendové návštěvě Prahy jsem si studoval nějaké detaily kolem pražského orloje. Ten už po staletí ukazuje téměř bezchybně nejrůznější kosmické procesy, pohyby, měření času apod. Se zavedením letního času tento produkt středověké moudrosti ukazuje půl roku situaci v Kyjevě: podle astrolábu má být slunce pod obzorem, ale po mé pravici jasně září nasvícené průčelí Týnského chrámu!

Hle, pýcha lidská! Chtěli by donutit stroj, ukrývající v sobě moudrost středověkých zasvěcenců, aby tancoval podle jejich zběsilé píšťalky! Nevím, zda to zavedli sionisté nebo zaměstnavatelé, toužící effektivněji vyždímat energii ze svých zaměstnanců či nějaká jiná čerchmantská pacquage. Jistotně patří mezi tu sběř, co chtěla poroučet větru dešti. Sběř, která žije podle hesla „všechno jde, když se chce“, která musí pořád něco měnit, vylepšovat, posouvat „kupředu“, zeffektivňovat, znásilnit a vydrancovat přírodu, to vše pochopitelně „pro blaho všeho lidu, všech občanů“. Těmto v pravém slova smyslu bezbožníkům vzkazuji: jděte se vycpat, proklatci! Na Posledním soudu si vezmu jako němého svědka proti vám pražský orloj!

Jako protiváhu mému znechucení těmito bolševiky nejrůznějších barev jsem v Praze zaznamenal roztomilou aktivitu: nad Starými zámeckými schody na Opyši se po mnoha letech, ne-li staletích, objevila opět vinice, na které sv. Václav pracoval a sklízel víno, pro účely (mimo jiné) eucharistie. Jak krásně zbytečné! Jaká rozmilá úcta k tradici a kulturnímu dědictví! Ač jest se obávati, že lidé ze skupiny Těch, kteří zavádějí letní čas najdou nějaký způsob kommerčního využití této vinice, chci věřit tomu, že to nebylo prvoplánovým účelem, ale bohabojným nepraktickým krokem skupiny Těch, kteří obnovují staré vinice.

Tato druhá skupina je dnes na vymření. Nemalou zásluhu na tom má první skupina, které dnes bezpochyby patří svět, která donutila druhou skupinu žít podle jejich kletého letního času a která nade vší pochybnost v konečné instanci přivede tento svět do záhuby, na čemž ostatně pracuje již po věky, leč v dobách dřívějších bylo její působení neutralisováno skupinou první, tehdy značně početnou a u moci. Jak k tomu došlo, že tito bezbožníci svět ovládli a přivádějí jej do záhuby, to budiž náplní jiného článku někdy jindy. Na závěr mi dovolte složit hold mému příteli, ikonopisci Makáriovi z Wiesbadenu (autoru deskového obrazu sv. Anežky České v Chrámu sv. Víta): tento fundamentalista a prototyp příslušníka skupiny Těch, kteří obnovují staré vinice nosí v kapse cibulové hodinky, ukazující čas v Konstantinopoli...